Katarína Knechtová → z Lidových novin

Černá ovce na výsluní

Začínala už jako patnáctiletá v kapele IMT Smile, součastná skupina funguje od roku 1997. Přestože by raději zpívala v ryze dívčí kapele, musela se Katarína naopak naučit žít na koncertních šnůrách v mužském kolektivu. Občas si v rozhovorech posteskne, že se mezi samými hudebníky někdy cítí jako chlap. Publikum to prý vnímalo podobně, dokonce koloval i jeden vtip: Paha? A která z nich je ta zpěvačka?- Ten třetí z prava.

Ktarínin otec je také hudebík. Prožila štastné dětství, obklopená hudebními nástroji, neustále prý do něčeho třískala. Toleranci svých rodičů vděčí i za to, že vůbec mohla jako střadoškolačka jezdit sama koncertovat.

Ptám se Kataríny, jestli i u zpěvaček platí to, co přiznávají muzikanti, totiž že původně chtěli prostřadnictvím hudby balit holky. Každý způsob sebevyjádření v umění vychází z určitého mindráku, usmívá se Kataríny, i u mě to tak bylo. Chodila jsem na gymnázium do dívčí třídy, kde bylo osmnáct čistých jedničářek.... a já. Byla jsem hodně špatná žačka. Asi jsem hledala způsob, jak jinak vyniknout, abych nebyla úplně černá ovce.

Punc černých ovcích se ale nějakou dobou táhl i s Pehou., dlouho trvalo než si získali domácí publikum. Katarina Knechtová prý byla lidmi, kteřý jejich hudbu neznali, považovaná za depresivní zpěvačku. Dodnes tomu nerozumím, měli jsme venku už druhé album, často nás hráli v rádiu, ale stále tam existovala náka briéra mezi námi a médii. Mít třeba titulní stranu v časopise, to nehrozilo. Dlouho jsme se chtěli dostat do českých rádií, ale nechtěli nás. V jednom rádiu se nás například moderátor zeptal, která skladba z našeho alba má nejlepší zvuk, že prý, jen tak nějaké shity nehrají. Když jsme pochopili, že tudy cesta nevede, šli jsme cestou festivalů a společných turné.